Ohlednutí za plavbou k mysu Horn Petr Ondráček s fotografiemi Petra Parchomenka

      Mys Horn (španělsky Cabo de Hornos) - může existovat hrůznější a mýty opředené slovo provázející námořníky po mnoha staletí až do dnešní doby ? Je to místo, které v historii námořních plaveb od dob, kdy byl objeven v roce 1616 kapitánem Schoutenem zůstává synonymem hrůzy a postrachem všech námořníků.

      Tato bouřlivá oblast s větry síli hurikánu a extrémně vysokými vlnami, kde se setkávají chladné vodu Jižního Atlantiku a Pacifiku byla po staletí výzvou pro všechny námořníky a kapitány. Obeplutí tohoto místa bylo vždy spjato s velkou mírou rizika a vzbuzovalo u námořníků strach a úctu zároveň. Daň za rychlé spojení mezi Indií, Austrálií a Evropou si v historii mořeplavby vyžádalo mnoho obětí a ztrát lodí, které dnes již těžko někdo skutečně spočítá.

      I dnes pro sportovní námořní jachtaře obeplutí tohoto mysu znamená něco jako pro horolezce výstup na Mount Everest. Není divu, že toto místo bylo výzvou i pro dva české námořní jachtaře, kteří se vydali na amatérské devítimetrové námořní plachetnici OLIVÍN IV. nejen tento mys obeplout, ale také na něm jako první Češi přistát.

      Useďnete do pohodlného křesla a nechte se na následujících stránkách provázet nejzajímavějšími okamžiky téměř deset měsíců trvající plavby.

Než se vypluje

      Stará námořnická latina říká, že každá plavba začíná snem. To platilo bezezbytku pro nás oba - Petra Ondráčka z Prahy a Petra Parchomenka z Chomutova. Cesta za splněním snu je málokdy přímočará a je dlážděná mnohými úskalími. Jen když si uvědomíte, že nemáme moře a postavit loď schopnou plavby na moři není jednoduché a ani nijak levné. Naše osudy toho mohou být dokladem.

      Já se dostal k námořnímu jachtingu přes více jak dvacetileté závodění na divoké vodě. Pak následovalo první seznámení s mořem na zátoce Greiswaldu u ostrova Rujana a složení potřebných kapitánských zkoušek. K tomu jsem si přidal stavbu námořní plachetnice a patnáct let plavby v evropských mořích, Pacifiku a na Karibiku.

      Petr Parchomenko ten to měl trochu přímočařejší, protože se od mládí věnoval okruhovému jachtingu a dotáhl to do reprezentace a stal se mnohanásobným mistrem republiky a účastníkem mistrovství světa v olympijské třídě 470. Mezitím první plavby na moři, zkoušky a splnění jeho prvního snu mít vlastní námořní plachetnici. To se mu splní, když v roce 1995 kupuje amatérsky postavenou laminátovou loď se jménem Olivín IV. Jméno ji dal její stavitel Jarda Švára z Příšovic u Turnova. Odtud je nedaleko na vrch Kozákov, který je známým nalezištěm polodrahokamu olivínu.

      Než vyplujete musíte mít tedy nejen sen, plán a posádku, ale také dobře připravenou loď. Plán jsem měl připraven ještě předtím než jsme se s Petrem dali dohromady přes jeho tátu. Ten měl svoji cestovní kancelář a jsem občas dělal kapitána na jeho lodích. Původně jsem totiž chtěl plout sám na své lodi. S Petrem jsem se poté dohodli, že poplujeme jen ve dvou. Ostatně Olivín není zas tak veliký, když do lodě musíte naložit potraviny a vybavení na roční plavbu.

      Srdcem každé plachetnice jsou její plachty a samozřejmě i spolehlivý motor pro manévry v přístavu a pro řešení krizových situací na moři. Olivín má z Anglie specielní kosatku z Anglie, která při rolování neztrácí tvar. Hlavní plachta a bouřková zvaná trajsel je dílem Jindry Horáčka z Liberce. K snižování prochy hlavní plachty (tzv. refování) byl použit upravený systém Harken. Samozřejmě na lodi jsou další dvě sady náhradních plachet. Lodní motor Volvo Penta o výkonu 18 koní dává potřebný pohon a také je zdrojem pro dobíjení tří akumulátorových baterií. Protože plujeme do tropických krajin, tak dalším zdrojem elektrické energie je solární panel.

      Když už je posádka, tak je nutné si ještě rozdělit nejen funkce, ale hlavně odpovědnost za jednotlivé věci, které jsou nutné před plavbou a během plavby. Navíc je nezbytné se vzájemně zastupovat pro případ nehody nebo nemoci. Já, jako kapitán, dostávám na starosti plán plavby, výběr map a věci týkající se administrativního zajištění plavby. Rovněž profese elektronika mně samozřejmě předurčuje k záležitostem týkajícím se výběru a instalace elektronického vybavení lodě.

      Na Petrovi je pak největší váha připravit a vybavit Olivína k plavbě. Protože na celou přípravu jsme měli zhruba tři roky a loď musela projít rozsáhlou rekonstrukcí, tak pilně pomáhali i jeho kamarádi. Jak už to obyčejně bývá práce vždy přibývají geometrickou řadou jak se blíží termín odplutí. i my jsme nakonec byli nuceni udělat roční odklad. Cokoliv totiž doma podceníte, tak vás v to cizině v nejlepším případě stojí mnoho času a peněz. v opačném případě to může zhroutit celou plavbu. Jako doklad může posloužit příběh anglické jachtařky Samanthy Brewster, jejíž pokus nonstop plavbu skončil neúspěchem kvůli špatně zašroubovanému šroubku barometru. Ten se totiž utrhl a rozbil navigační zařízení. a to celou plavbu řídil početný tým na zemi a kolem ní se pohybovalo spousta sponzorů.

      A jsem i u další věci. K plavbě potřebujete peníze, sponzory, styk s médii což znamená mít i dobrý zabezpečovací tým na břehu. Tou dobrou duší takového týmu byla moje žena Jaru. Jako hlavní mediální propagaci plavby bylo exkluzivní smlouva pro TV Prima a vlastní internetovská stránka www.yachting.cz/horn_sailing. Tu nám vynikajícím způsobem spravoval po celou dobu Tomáš Túró. Petr byl rovněž hlavním kameramanem, režisérem a fotografem. a mnoho dalších věcí, jako zařídit si volno v práci, vyřídit pojištění a věci kolem našich rodin. Jak vidíte není toho málo a to tu zmiňuji jen nejpodstatnější.

      Když už všechno takhle máte, tak nezbývá než už jen zařídit jak loď dostat k moři. Od nás je to naštěstí stále možné levně na palubě říční lodě do Hamburku. Konečně 5. července 1997 je Olivín vybavený špičkovou navigační a bezpečnostní elektronikou a naplněný zásobami potravin a vším potřebným naložen na loď Labe 28 v přístavu v Ústí nad Labem.

      Závěrečné přípravy, přemýšlení nad tím, zda se něco nezapomnělo a nezbytné rozloučení z blízkými je stále se opakující rituál před nástupem na každou plavbu. Je jedno jestli se chystáte plout jen týden nebo rok. Pak už jen poslední rozloučení, zamávání rodnému městu a cesta autem do českého přístavu Moldauhaven v Hamburku. Zde je Olivín položen na vodu a za pomocí kamarádů uveden do provozuschopného stavu. Je totiž třeba postavit stěžeň, uvést do provozu veškerou elektroniku, naplnit nádrže pitnou vodou a vše ještě jednou projít a zkontrolovat.

      Vyplouváme

      Jsou tři hodiny odpoledne 17. července 1997, kdy startujeme motor a máváme na dlouhou dobu naposled našim blízkým, kteří stojí na molu. Před přídí Olivína je více jak 15 tisíc námořních mil (1 Nm je rovna 1852 m) na trase Hamburk - Anglie - ostrovy Porto Santo, Madeira, Tenerife, Sao Vicente (Kapverdy), Fernando de Noronha (Brazilíle) - Rio de Janeiro - Montevideo (Uruguay) - Mar del Plata (Argentina) - Magelanův průliv s přístavem Punta Arenas (Chile) - fjordy Ohňové země (Tierra del Fuego) s přístavy Ushuaia (Argentina) a Puerto Williams (Chile) - cíl plavby ostrov Horn s mysem stejného jména - Falklandy - zpět do Ria a dále Salvador a Fortaleza do cíle na Trinidadu.

      Po vyplutí z Hamburku však musíme nejdříve plout asi 60 mil po řece Labe k jejímu ústí do Severního moře. Máme rovněž naplánovanou krátkou zastávku v posledním přístavu na řece v Cuxhavenu. Poslední nákupy potravin a chybějících map a již nám nestojí nic v cestě. Kolem šesté hodiny večer 19. července u plovoucího majáku Elbe 1 vplouváme za deště a slabého bočního větru do Severního moře.

      K břehům jižní Anglie

      Naše další plavba vede směrem k anglickému Doveru a je lemována spoustou vrtných věží a silnou lodní dopravou. Vítr máme příznivý ze severozápadu o rychlosti do 10 m/s, ale je chladno a dost často prší. Naštěstí není mlha a ani příliš mnoho lovících rybářských lodí, kterým musí dát plachetnice vždy přednost. Zákon schválnosti je, že se to stane v nejméně vhodný okamžik a obvykle je volno jen ve směru přesně proti větru. a tam jak známo plachetnice plout nemůže. Během plavby se pravidelně střídáme u kormidla přes den po čtyřech hodinách a v noci po třech. Protože Petr je výborný kuchař, tak na mně zůstává trvalá role myče nádobí. Nevadí, protože jako v manželství, tak i na lodi platí, že pohoda "prochází žaludkem". Zbytek času je věnován spánku a povinnostem. Já mám na starosti věci kolem navigace a provozu naší elektroniky. Petr pak vše co se týká nastavení plachet a vybavení lodě.

      Olivín pluje rychle průměrnou rychlostí 5 uzlů (1 uzel je roven rychlosti 1 Nm / hod) a za slabého větru proplouváme kolem Doveru. Naše plavba vede kanálem La Manche dále podle ostrova Isle of White do přístavu Falmouth na jihu Anglie. Počasí je typické "drizly" - déšť, vlezlá zima a mlha. Naštěstí máme radar, a tak bezpečně víme co se kolem nás děje.

      Zhruba 30 mil před Falmouth přichází bouře s jihovýchodním větrem o rychlosti 15 m/s a my jsme nuceni křižovat proti větru. v bouři nám ulétá anglická vlajka a bohužel zjišťujeme zatékaní do lodě kolem kabelů u stěžně. Těsně před vjezdem do přístavu kolem sedmé večer v blízkosti mělčiny nám náhle přestane fungovat kormidelní kolo. Rychle montujeme náhradní mechanismus a bezpečně po hodině přistáváme po pěti dnech plavby u mola městského přístavu.

      Pobyt v přístavu je kromě prohlídky krásného města také plně využit k opravám a úpravám před obtížným úsekem přes Biskajský záliv. Závada na kormidelním kole dokazuje, že na lodi nesmíte zanedbat žádnou maličkost. Zapomenutá závlačka totiž způsobila uvolnění kladky a vypadnutí ovládacího lanka. Předpověď počasí je příznivá, a tak rychle dokončujeme vše potřebné a do nádrží plníme 370 litrů pitné vody a 120 litrů nafty. Je 29.července, když po posledních nákupech a poslání pošty domů v 11.20 hod. odplouváme.

      Přes Biskajský záliv na Kanárské ostrovy

      Počasí nám prvních 15 mil přeje. Bohužel po západu slunce se vítr stočí proti a zesílí do bouře. Vlny začínají narůstat a Biskajský záliv dokazuje, proč je to obávané místo. Naštěstí k ránu se vítr stočí k severozápadu a Olivín pluje rychle směrem k bodu, kde provedeme změnu kursu do dalšího přístavu na ostrově Porto Santo. Vysoké táhlé vlny a dešťové přeháňky nás pronásledují další tři dny, ale začíná se pomalu oteplovat. Ve Falmouth jsme také opravili autokormidlo a bohatě ho využíváme. Je to další pomocník na palubě. Rovněž plachta trajsel, geniální nápad Jindry Horáčka původně určená jen do bouřlivého větru, se ukazuje jako vynikající i v normálních podmínkách při plavbě na zadní a zadoboční vítr. Normálně se na těchto kurzech používá kostka, která je vysazená na spinakerový peň. Při náhlé změně větru a jeho zesílení máte co dělat, abyste peň z plachty uvolnili a jeden člověk na to nestačí. Nehledě na to, že o zranění nebývá nouze. Trajsel je takový malý spinaker spuštěný od první výztuhy stěžně (sálingu), který žádný peň nepotřebuje a těžiště plachty je v ose lodi. Spuštění je dílem okamžiku a stačí na to jeden, Výsledkem je klidnější a bezpečnější plavba na zadních kursech.

      I když se snažíte nic nepodcenit, tak vždy se najde nějaká maličkost, která na může na lodi způsobit neštěstí. Při nás asi stáli všichni svatí, když 4. srpna dopoledne při filmování našich bezpečnostních opatření (bezpečnostní pásy a vázací popruhy kolem lodě a osobní elektronický maják s alarmem) náhle přelétne ráhno a udeří plnou silou Petr do hlavy. Já jsem v tu chvíli za kormidlem a nevěřícně zírám na jeho bezvládné tělo. Okamžitě se pokouším zjistit, zda reaguje. Naštěstí ano a jen se ukazuje, že ztratil paměť. Proto mu postupně vyprávím, kde jsme, co se děje a kam plujeme. Posílám ho do postele a do dalšího dne ho nechávám vyspat a pít hodně tekutin. Naštěstí to byl je lehký otřes mozku. Než doplujeme do přístavu, tak je to jen zlá vzpomínka. a co bylo příčinou. Přestože jsme měli zajištěné ráhno proti přelétnutí, tak vytočený a vypadnutý šroubek ve třemenu (šeklu) způsobil uvolnění přesně v okamžiku, kdy se Petr objevil s kamerou na palubě. Těžko dnes říci, zda byl šroubek zatažen jen lehce rukou. Každopádně od této chvíle bylo vždy pečlivě kontrolováno celé jistící zařízení.

      Dalším překvapením na Biskaji je vplutí do prostoru cvičení ponorek NATO. Přestože máme přijímač pro systém Navtex, který nás informuje o blížící bouři, o nebezpečí pro plavbu (tedy i prostory, kde probíhají ostré střelby) na moři a poskytuje předpověď počasí, tak v nás neustále hlodá pocit nejistoty. Není to příjemný pocit, když si uvědomíme, co by se mohlo stát, kdyby Olivín byl náhodným cílem pro torpédo nebo ono bylo vystřeleno omylem.

      O dva dny později na úrovni Giblartaru se málem srážíme s obchodní lodí. Buď u obrazovky radaru spali nebo to měli tak fantasticky spočítané, že jsme se minuli o pouhých 50 metrů. Dalším nebezpečím pro sportovní plachetnice jsou různé trámy a předměty v moři. Ty mohou lehce prorazit laminátový trup. Při nás stál Neptun až do konce plavby, a tak se tomu stačíme vždy vyhnout.

      Večer po osmé hodině 11. srpna a po 1257 mílích přistáváme na malém ostrově Porto Santo. Ten patří k dalšímu portugalskému ostrovu Madeira. na malebném ostrůvku, kde žil i Krištof Kolumbus, strávíme tři příjemné dny a poté přeplujeme do hlavního města Funchal na ostrově Madeira. Ten je již podstatně známějším turistickým centrem. Tady si prohlédneme město a po doplnění zásob vyplouváme 14. srpna v poledne na krátký usek na ostrov Tenerife.

      Plavba probíhá v nepříjemně krátkých a vysokých vlnách a bouřlivém větru. Ani se nedá pořádně vařit a autokormidlo je možné zapínat jen občas. Olivín pluje průměrnou rychlostí 5 uzlů, a tak 250 mil do přístavu Marina de Tenerife zvládá za dva dny. Tady v přístavu již vládnou tropické teploty a v lodi máme přes den i 35 °C. Pracovat se dá jen ráno a po západu slunce. Zbytek dne věnujeme především návštěvě hlavního města Santa Cruz, filmování, fotografování a koupání na blízké pláži. Po třech dnech vyplouváme na jih ostrova, kde se máme setkat s mojí ženou. Ta nám má přivézt druhé pasy s vízy do Brazílie, Urugaye a Argentiny. Problém je v tom, že víza mají platnost jen tři měsíce od data vydání. a to do Jižní Ameriky je nemožné na malé plachetnici stihnout.

      Cestou ještě zakotvíme v malé zátoce na jihu ostrova pod horou Montana Rochas u krásné pláže. Naše zakotvení druhý den zachraňuje život německému turistovi. Ten se totiž vydal plavat za kruhem svého dítěte. Samozřejmě ho ve větru nechytil a byl proudem unášen do moře kolem naší lodě. Zcela vysíleného a v šoku jsme ho vytáhli na palubu a později dopravili na břeh. Děkoval a nabízel půjčení auta a mnohé další. My jsme využili jen možnosti použít auta pro nákup čerstvého chleba a ovoce. Kotvení také využíváme k opravě lana pro vytahování kosatky, který praskl a zbytek proletěl vnitřkem stěžně dolů. Petra jsem vytáhl na vrchol a jemu se podařilo opět lano protáhnout zpět.

      Po dvou příjemně strávených dnech doplouváme 23. srpna za slunečného počasí a slabého větru nejdříve do jachtařské maríny Puerto de Colón. Je tu plno, a tak se musíme vrátit asi 3 míle zpět a zakotvit v zátoce v centru města Los Cristianos. Pobyt na Tenerife využíváme ve společnosti našeho pozemního týmu ke koupání na známých plážích Playas Americas, návštěvě nejvyšší hory Teide a národního parku. Díky propagaci Internetu od telekomunikační společnosti Telefonica máme z jejich autobusu přístup do naší webovské stránky. Je to pro personál a přihlížející šok, když nás vidí živé u počítače a také na jeho obrazovce. Internet je opravdu užitečný a nám po celou dobu plavby umožňoval posílat zprávy a udržovat kontakt s domovem. na rozdíl od nás je v Latinské Americe překvapivě dost rozšířený.

      Přes rovník k břehům Jižní Ameriky

      Vše příjemné končí a my po kontrole a vylepšení Olivína ho naplníme vším potřebným. Ráno 16. září startujeme motor a za mávání jachtařů, kteří zde čekají na vhodné období k plavbě do Karibského moře, vyplouváme směrem k ostrovu Sao Vicente, který je součástí Kapverdských ostrovů.

      Tento úsek patří do oblasti "Koňských šířek", pro které je charakteristické časté bezvětří. Naštěstí nás přílišné bezvětří nepostihne a poměrně brzy se dostáváme do příznivého severovýchodního pasátního větru. Pasátní vítr je především charakterizován stálým směrem s rychlostí větru od 5 m/s do 12 m/s a příjemným počasím. Olivín doslova uhání po vlnách, a tak 23. září v pět hodin ráno míjíme maják Fontes Pereira de Melo na západním ostrově Santo Antao Kapverdských ostrovů. Po rychlé plavbě rozbouřeným kanálem v 09.45 hodin zakotvujeme v přístavu Porto Grande u města Mindelo na ostrově Sao Vicente. Za sebou v tuto chvíli máme 3211 mil od Hamburku s průměrem 120 mil za 24 hodin. To je opravdu velice slušný výkon na tuto délku lodě a ukazuje na skvělé vlastnosti Olivína a Petrovo umění ladění plachet. Zkušenosti z dlouhodobého závodění na okruzích se tu výborně uplatňují.

      Na ostrově na nás dýchne pravá Afrika a obrovská chudoba lidí. Nejvíce to doléhá při pohledu na neustále žebrající děti. Přesto se tu potkáváme s přátelskými lidmi. Abychom ochránili naši loď, tak si najímáme místního chlapce. Ten nám pomáhá i se zajištěním pitné vody a nafty. v zátoce kotví řada dalších jachet, protože je tento přístav častou zastávkou před přeplutím Atlantiku do Karibiku. v místní nabídce jachtařům jsou i hezké dívky, ale myslím, že hrozba AIDS mnohé odradí. Při rozhovorech se potvrzuje, že spolu s nezaměstnaností je to tady velice vážný problém. na každém kroku je vidět snaha o rozvoj turistického ruchu. Okolní příroda sopečného ostrova opravdu přitahuje. Bohužel služby a ceny nejsou nijak malé. Navíc Kapverdské ostrovy jsou federací se socialistickou vládou, vlastní nekonvertibilní měnou a spoléhající se na finanční dotace bohatých státu Evropy a USA.

      Nedá se nic dělat musíme dál, neboť náš cíl je ještě hodně daleko a před námi je obtížný úsek zahrnující přeplutí rovníku. Po celá staletí mořeplavby je "horkým" tématem na jakém poledníku přeplout rovník a kde je nejužší pásmo slabých větrů nazývané "doldrum". v závislosti na období je možné očekávat ztrátu pasátu někde kolem 8 až 12 ° severní šířky. My se rozhodujeme překročit rovník v okolí 28 ° W. Protože Olivín má omezený objem nádrží na pitnou vodu, a nemá zařízení na její výrobu z mořské vody, tak je zřejmé, že pobyt v těchto šířkách nesmí překročit asi 35 dní.

      V devět hodin ráno 27. září jsou zapnuty oba družicové navigační přijímače systému GPS a na samotnou kosatku vyplováme z přístavu. Plavba v pasátu rychle ubíhá a druhý den míjíme poslední ostrov Kapverd. Teplota vody se pomalu blíží 30 °C a bohužel této teploty dosahuje i pivo. Máme sice lednici do automobilu, ale v těchto teplotách je k ničemu. Podvečery trávíme při sklence španělského vína a poslechem vysílání našeho rozhlasu do zahraničí. Noci jsou nádherné s jasnými hvězdami, které snad máte možnost vidět jen v planetáriu. Občasným doprovodem jsou stáda delfínů a racků. Přes den a za jasných nocí také pilně nacvičuji astronavigaci se sextantem. Nelze se spoléhat jen na elektroniku, protože hrozba jejího výpadku nebo ztráta baterií vždy existuje. K určení polohy ze slunce nebo hvězd stačí sextant a tabulky. Jedině co člověk potřebuje je tedy jasná obloha a sextant nesmí spadnout do vody.

      Pohoda je však kolem 11 ° severní šířky vystřídána příchodem front od Afriky. Ty přinášejí časté změny směru větru, vystřídané bezvětřím s mrtvými vlnami. Prudké dešťové přeháňky a blesky a hromy nad hlavou nejsou žádnou vzácností. Dva dny plujeme proti větru. Sice uplujeme hodně mil, ale směrem k rovníku třeba je to jen 30 mil za den. v jednu chvíli to vypadá, že nás to k rovníku nepustí. Ale zhruba na 3 ° severní šířky přichází poměrně stálý vítr z jihovýchodu a nám se 10. října v pět hodin ráno daří přeplout přes rovník na poledníku 29° 31´ západní délky. Bohužel z oslavy moc není, protože je ještě noc. Petr se to vše pokouší nafilmovat, ale moc se to nedaří. Dobrou whisky dáváme nejdříve Neptunovi a na dálku posíláme přípitek našim blízkým, kamarádům a sponzorům. Pak následuje obřad mytí hlavy, těla a nohou ve vodě z Jižního Atlantiku. Oba poprvé v životě překračujeme rovník.

      Za další dva dny se v sobotu 12. října před Olivínem rozprostírá skála brazilského ostrova Fernado de Noronha v podobě výhružně vztyčeného prstu. Ostrov je přírodní rezervací a my se tu poprvé setkáváme s přátelským přístupem Brazilců, ale také s úřední byrokracií. Přestože máme víza, tak je nám v pondělí ráno zakázán pobyt na pevnině. Milý úředník James nám vysvětlí, že odbavení do Brazílie (tzv. Port of Entry) je až ve 250 mil vzdáleném přístavu Recife. Naštěstí jsme si již přes víkend město a okolí prohlédli. Avšak laskavost Jamese jde tak daleko, že nám dá auto s řidičem a zajistí přístup do Internetu. Odpoledne pak ještě dostaneme doprovod policisty, který umí trochu anglicky a pomůže nám s nákupem. To vše zadarmo.

      Na kotvišti se seznámíme s dalšími brazilskými jachtaři, s kterými strávíme dva nádherné večery. Jeden je i na Olivínu, kde je nás s dětmi patnáct osob a Petr pro ně opéká bramboráky od Vitany. My na oplátku dostáváme mnoho užitečných rad, jíme grilovanou baracudu a je nám vysvětlena výroba národního alkoholického nápoje "caipirinha" z cukru, citronu a ledu zalitým alkoholem z třtinového cukru. Je to vynikající, ale pěkně to leze do hlavy. Průběh a následky jsou podobné jako při pití burčáku.

      Nedá s nic dělat a my 16. října v devět ráno se loučíme s našimi přáteli a vyplouváme dále k jihu ostrova směrem do Ria de Janeira. Pobřeží lemované plážemi a tropickou zelení je opravdu nádherné. Ostrov je totiž přírodní rezervací ptactva a ráj pro potápěče. Ještě než mineme jižní cíp ostrova, tak se s námi připluje rozloučit hejno delfínů.

      První týden probíhá plavba v příjemném jihovýchodním pasátu ve vzdálenosti asi 200 mil od pobřeží Brazílie. Bohužel 23. září přichází první katastrofa v podobě přetrženého náhonového řemínku u autopilota. To má za následek, že zbytek plavby do Ria musíme být trvale u kormidla. Kolem poledne míjíme ve vzdálenosti 10 mil maják souostroví Abrolhos, které tvoří řada korálových ostrůvků a nebezpečných útesů. Bohužel pohoda s počasím se obrací jak mávnutím kouzelným koutkem do nepohody. Jedna fronta za druhou, déšť a hlavně vítr s častými změnami rychlosti a směru.

      V tu dobu potkáváme stádo kosatek a dvě velryby, které provádějí milostný akt. S úžasem hledíme, jak se k sobě přibližují a vzájemně se dotýkají obrovskými ocasními ploutvemi. Naštěstí naši přítomnost neberou na vědomí. Nechceme domyslet, co by následovalo po úderu ploutví do Olivína.

      Konečně 27. září po deváté večer obeplouváme maják na známém mysu Cabo Frio a od něho nám zbývá asi 70 mil do Ria. Vidíme nízké pobřeží se spoustou světel a rybáři se to tu doslova hemží. Druhý den po východu slunce již můžeme obdivovat nádherné pláže, písečné duny a nízké kopce pokryté tropickým rostlinstvem.

      Čím blíže jsme Riu, tak kopce dostávají velice bizarní tvary. Stále hledáme město a hlavně soutěžíme, kdo dříve uvidí známou sochu Krista na hoře Corcovado. Vyhrává Petr, který je přeci jen mladší a má lepší oči než já. Vlastní město je vidět teprve, když se přiblížíme ke vjezdu do zátoky Guanabara. Rio je nádherně vsazeno do přírody a kolem pláží. Z nich nejznámější jsou asi Copacabana a Ipanema. Nad tím vší ční do mraků jak hora Corcovado se zmíněnou sochou, tak hora Asucar s lanovkou a s trefným názvem Cukrová homole. na druhé straně zátoky se rozkládá bývalé hlavní město státu Rio de Jairo a to Niteroi.

      Naše plavba směřuje směrem k centru Ria, kde chceme přistát v jachtařském klubu Marina da Glória. To se nám také v 15.15 hodin daří a od Hamburku máme za sebou celkem 6125 mil. Jako vždy po přistání proběhne obřad poděkování Neptunovi, vyřízení administrativy v maríně a potom rychle spěcháme na pořádně vychlazené pivo do místní restaurace. Protože je sobota, tak nezbytné odbavení pro Brazílii můžeme odsunout až na pondělí.

      Jestli někdo vyniká v byrokracii, tak to jsou jistě Brazilci. Honí nás v dlouhých kalhotách ve 35 °C vedru doprovázeném velkou vlhkostí vzduchu po čtyřech různě roztroušených úřadech (imigrační, celnice, přístav a zdravotní středisko) a máme co dělat, aby na to stačil celý den. Ostatně velké úřadování je charakteristické s výjimkou Uruguaye pro celou Latinskou Ameriku. Taky jeden ze způsobu, jak řešit problém nezaměstnanosti.

      Náš pobyt v Riu je rozdělen na vyřízení víz do Uruguaye a Argentiny, opravy a údržbu Olivína a na prohlídku Ria a okolí. v tom nám hodně pomáhají pracovníci našeho generálního konzulátu v čele s generálním konzulem Vladimírem Einsebrukem a vícekonzulkou Ivanou Svobodovou a konzulkou Renatou Horskou. S nimi a jejich rodinami strávíme mnohé nádherné chvíle a máme možnost poznat Rio, místní kuchyni a problémy zdejší společnosti. Především je to propastný rozdíl mezi chudými a bohatými, který je na první podhled vidět jak z rozesetých chatrčích v kopcích nazývaných favely, tak z bezdomovců žijících v přilehlých parcích u centra města. Večer máme nádherný pohled z kokpitu lodě na osvětlenou sochu Krista a ozářené centrum města.

      Zážitkem je jízda autobusem, která díky autobusům bez pérování a stylem jízdy s právem silnějšího v přeplněných ulicích, nám připraví mnohé horké chvíle. Dále nás mile překvapí skutečně dobré jídlo a hlavně ovocné nápoje z různě rozemletého ovoce s ledem, které se nazývá "suco". Dobrým nápadem radních je uzavření některých hlavních tepen u centra města a pláží v neděli a jejich využívání pro sportující lidi. v parcích vůbec potkáte hodně běhajících všech věkových skupin, ale vzápětí je můžete potkat u stánku, kde spořádají pěknou porci masa a příloh a horu sladkostí. Musím uznat, že jakýsi guláš s více jak třinácti druhy masa s rýží, kořením a černými fazolemi, které je typickým místním jídlem a nazývá se "feiojada", je opravdu vynikající.

      Brazilci nás nepřekvapí ani ve smyslu kouzelného slova "maňana" (tzn. zítra nebo později). Například termín objednávky nového náhonového řemínku pro autopilota se každý den s úsměvem prodavače posunuje. Přátelskost Brazilců je někdy až na škodu. Musíte mít na paměti, že Brazilec málokdy přízná, že něco neví. Tak vás klidně pošle úplně jinam nebo dostanete informaci, která vůbec není pravda a všechno je pak jinak. Kupodivu to hlavně platí na úřadech. Ale to vše vždy s úsměvem.

      Čas rychle letí a my v poslední chvíli před odplutím dostaneme řemínek. Ne ten objednaný, ale jiný , který nám v krámě nabídne místní jachtař. Jeho autopilot tu již několik týdnů čeká na opravu a není jisté, kdy to bude mít hotové. Tak doufá, že si vezme náš řemínek až dojde. Po zdejších zkušenostech bych nebyl takový optimista. Bohužel pokus o dodávku navigačního GPS přijímače s elektronickými mapami a terminálu pro přenos e-mailu z paluby přes družicový systém Orbcomm od našeho sponzora LUMI vinou celníků ztroskotal. Nedá se nic dělat, snad to vyjde v Montevideu. Opět plníme našeho Olivína vodou, naftou, lihem do vařiče (díky tomu, že tu jezdí auta na alkohol), čerstvými potravinami a ovocem. Bohužel nám dochází česká hořčice a věřte, že ta místní k hamburgerům s českým buřtem není nic moc. Zkrátka náš chleba a hořčici ničím ve světě nenahradíte.

      Náš pobyt v Riu de Janeiru se nachýlil ke konci. Víza do Argentiny a Urugaye máme v pasech a jsme odbaveni z Brazílie. Je 14. listopadu a ve dvě odpoledne vyplouváme na další úsek do Montevidea v Urugayi. Přiliš nefouká, a tak první noc plujeme střídavě na motor a na plachty. Plujeme podél známých pláží a dlouho do nocí vidíme nádherně osvětlené město. Co nás však šokuje je dlouhý pruh odpadků z města, kterým musíme proplout a často se objeví přímo na plážích. Je to asi trest za to, že město postavilo 3 míle dlouhé potrubí od pobřeží a těmi to klidně vypouští do moře. Dokáží si tím znečistit i nádherné pláže nejkrásnějšího ostrova Ilha Grande vzdáleného asi 60 mil na západ od Ria.

      Z Ria de Janeira do Magellanova průlivu

      Další tři dny je velice proměnlivé počasí se slabým větrem a častými dešťovými přeháňkami. Pomalu se u hranic mezi Brazílií a Uruguayi dostáváme do oblasti, která je v plavební příručce popisována, jako místo s nestabilním počasím. Příručka nelže a nad námi se dějí věci hodné Apríla. Vítr se dokáže otočit kolem dokola i třikrát za den od bezvětří až po rychlost 20 m/s., od jasné oblohy po mlhu, a k tomu hromy a blesky. To prakticky trvá až do 23. listopadu, kdy vplujeme do ústí řeky Río de la Plata. Plavba probíhá kolem nízkého pobřeží s pampou a míjíme i známé jachtařské centrum Punta del Este. Konečně po 1098 mílích večer po osmé hodině se vyvazujeme u bóje v jachetním přístavu Puerto de Buceo.

      Odbavení na Prefectura Naval přímo v klubu je velice rychlé a stačí jen pasy a seznam posádky. Víza vojáky nezajímají. Klub s výstavní budovou, ve které jsou obchody, sauna, restaurace a hotel je současně ústředím jachtingu v Uruguay. Druhý den dostáváme za přispění jednoho místního jachtaře místo na molu. v Montevideu, které působí na rozdíl od Ria jako malé a klidné město strávíme pěkné chvíle i díky laskavosti paní velvyslankyně Dr. Věry Zemanové a jejího manžela.

      Ti nám ukazují památník holocaustu a vezmou nás do vyhlášené restaurace Mercado del Puerto. v něm je celá řada obrovských ohnišť, na kterých se trvalé opéká všemožné maso a delikatesy jako například býčí žlázy. Porce různých stejků z vynikajícího hovězího jsou k nesnědení. Pohled na místní krásné štíhlé dívky, které takovou porci masa se zeleninou a hranolkami ukončují spořádáním kusu dortu v nás vzbuzuje pocit jisté méněcennosti. My jsme toho snědli asi třetinu a bez dortu. Je nám vysvětleno, že lidé v Uruguay rádi jedí velké porce dobrého masa.

      Další jedeme na s našimi přáteli do Punta del Este. Kromě návštěvy známého jachtařského centra a krásné přírody máme možnost i ochutnat místní rybí pochoutky a zapíjet je dobrým vínem. Krajina s nízkými horami je opravdu nádherná a podnebí podstatně příjemnější než v Brazílii. Prý se tu ještě zachovává zvyk, že v restauraci chudí dostávají zdarma vodu a odřezky opečeného masa. na druhou stranu již tak plně neplatí kdysi uznávaná volnost v zabíjení hovězího dobytka, kdy bylo povinností lovce ponechat na plotě jen kůži zvířete, aby nebyl považován za zloděje.

      Vůbec nás tu překvapuje vzdělanost zejména mladých lidí. Například prodavačka párků v rohlíku na rohu ulice ví kde je Česká republika, že jsme se rozdělili se Slovenskem a zná pana prezidenta Havla. Ten tu také byl na návštěvě při své jihoamerické cestě. Škoda jen, že nedokážeme obchodně dobře využít možností spolupráce, zvláště pak se sdružením Mercosur, které je obdobou Evropské unie. Bohužel se stejnými problémy a nezájmem z naší strany se potýkají naše zastupitelství v dalších latinskoamerických zemích. Ono se totiž tady nedá obchodovat nabídkami přes fax a mnohdy psanými jen v češtině. Vůbec informace o Latinské Americe u nás jsou zcela zkreslené. Musím přiznat, že mnohé je úplně jinak než se u nás píše. Asi je to tím, že naše novináře z tohoto kontinentu zajímá jen vraždění, drogy a mafie nebo v lepším případě fotbal.

      Když jdeme v kteroukoliv denní a noční dobu ulicemi Montevida, tak nás zujme spousta plácků, na kterých se hraje malá kopaná. Dalším šokem jsou pláže s koupajícími ve špinavě hnědé vodě řeky. Ani se nám tam nechce strčit prst. Opět se tu ukazuje úřední šiml, kdy sice za očekávanou zásilku od LUMI bychom nemuseli zaplatit clo, protože je to pro vlastní potřebu na loď, ale vyřízení formalit může trvat i měsíc. Tak nám to s úsměvem vysvětlil majitel jachtařského obchodu Alvaro, který nám promptně dodal dva nové řemínky do autopilota a umožnil bezplatný přístup do Internetu.

      Ještě než odplujeme z Montevidea, tak zajíždíme rychlolodí na dvoudenní výlet do Buenos Aires. i zde se setkáváme s pochopením a pomocí od pana velvyslance Jana Kopeckého a jeho zástupkyně Svatavy Chocholové. Dostáváme také darem láhve argentinského vína na silvestrovský přípitek. Buenos Aires je na rozdíl od Montevidea skutečné velkoměsto. Prohlížíme si presidentský Růžový palác, katedrálu a památník bojů o Malvíny. Použít anglického názvu ostrovů Falklandy se tady považuje za velkou netaktnost. Zajímavé je, že na ulicích se nestkáte s opilým člověkem, protože to člověka vyřadí ze společnosti. na druhé straně být pod vlivem grogy je tolerováno. Přestože na každém rohu je bankomat, tak i když najdeme ten, který naší kartu přijme, tak zase nemusí mít peníze. Proto je lepší mít americké dolary. Kurs k argentinskému pesu je zákonem stanoven v poměru 1:1, tak k placení je možné použít bez problému obě měny.

      Druhý den večer se vracíme zpět do Montevidea. Čas nás neúprosně tlačí, a tak rychle doděláváme poslední práce, nákupy a loučíme se s přáteli v klubové restauraci. Večer přichází proslulý bouřlivý vítr Pamperos a místní jachtaři nás zrazují od zítřejšího vyplutí. Předpověď jim naštěstí nevychází a ráno je po větru. Ještě než odplujeme, tak manžel paní velvyslankyně nás vybavuje lahví skotské whisky pro přípitek na Hornu. Po jedné hodině odpoledne 5. prosince vyplouváme dále směrem na krátkou zastávku v argentinském Mar del Plata.

      Plavba je první den rychlá a probíhá v příznivém zadobočním větru. Zhruba 70 mil od Mar del Plata nás přepadne prudká přeháňka a po ní nastane bezvětří, které trvá až do přistání. Bohužel po přeháňce přestane fungovat ukazatel směru větru na kormidelním panelu. Je to nepříjemné zvláště v noci, kdy obtížněji sledujete, co se s větrem děje a hůře se vylaďuje nastavení plachet. První, co je z města vidět jsou mrakodrapy. O nich se traduje, že jejich postavením došlo k zastínění pláží. Protože Argentinci milují slunce, tak ti bohatší se přesunuli do Punta del Este.

      U vjezdu do přístavu nás vítají vysoké vlny a malá napodobenina sochy Krista z Ria. Rychle nalézáme průplav se zvedacím můstkem do přístavu jachetního klubu Clubo Nautico. Kolem je více klubů, ale my zakotvíme u prvního volného mola. Později se ukazuje, že jde o milionářský klub, ale má to výhodu, že celé naše stání je zadarmo. v klubu je k dispozici i sauna a plavecký bazén. do města musíme jet asi 5 km perfektně fungující autobusovou dopravou. Úřady jsou blízko, ale ve stejném duchu jako v Riu. Takže žádný div, že po celé čtyři dny našeho stání jsem jejich častým a opakovaným návštěvníkem. Ale to už je obehraná písnička. v přístavu má základnu největší rybářská flotila Argentiny. Proto jeho návštěva je nevšedním zážitkem. Rybí trh a restaurace s nepřeberným množstvím rybích pochoutek nás nutí mnohé z nich ochutnat.

      Opět i tady máme štěstí na pomocnou ruku. Dcera majitele sousední jachty Evangelina má obchod s telefonními boxy (locoturie) a s přístupem do Internetu. Proč lidé využívají těchto obchodů se záhy vysvětlí, když telefonní budka na kartu je zásadně umístěna na nejrušnějším místě ulice a nejlépe těsně u křižovatky. O kontakt s domovem je tedy postaráno. Opět pilně připravujeme Olivína a plníme ho vrchovatě zásobami vody, nafty a potravin. Pří této činnosti se zase ukazuje, co zdánlivě nevinný detail při stavbě lodě může způsobit. Nalévací otvory pro pitnou vodu a naftu jsou stejného tvaru, barvy a nedaleko od sebe. Petrovi se pak stane, že se splete a do plné nádrže s naftou se mu podaří přidat několik litrů vody. Naštěstí to není obráceně. i když nafta na vodě plave, tak její odčerpání z nádrže zabere nějakou dobu.

      Vše je připraveno a 25. listopadu v 11.15 hodin za mávání Evangeliny a Rodrigua vyplováme na těžký a nebezpečný úsek ve "řvoucích čtyřicítkách" směrem do Magellanova průlivu a v něm do chilského přístavu Punta Arenas. Tady jsme měli podle plánu přistát 22. prosince a strávit zde i Štědrý večer. Člověk míní, moře mění je dalším nepsaným zákonem námořníků. Celou trasu vedenou ve vzdálenosti 400 až 600 mil od pobřeží nás neustále pronásledují těžké bouře s rychlostí větru do 30 m/s a s vysokými vlnami, ve kterých se Olivín doslova ztrácí. Často se musíme probíjet proti větru a jeden den nás to vrhne dokonce 30 mil zpět. Bouře pak náhle vystřídá bezvětří. Je to zoufalé protože narůstá zima, nic se nedá usušit a vařit je záležitost hodná kaskadéra. Ještěže máme od Vitany výborné instantní polévky. v jedné takové bouři ztrácíme i padákovou kotvu. Ta měla chránit Olivína ve velkých bouřích tím, že loď téměř zastaví a zabrání tomu, aby vlny dopadaly plnou vahou na palubu. Co by se stalo po dopadu tuny vody na palubu si není těžké domyslet.

      Plavba se nám neustále prodlužuje a je jasné, že přistát do Štědrého dne nestihneme. Je to stresující i proto, že nemůžeme dát žádnou zprávu o sobě domů. Pomalu začínáme přemýšlet o přistání někde před vjezdem do Magellanova průlivu. Zde prožívám svoje těžké chvíle, kdy po vlastnoručně provedené operaci zanícené ruky ořezávátkem na papíry dostávám otravu krve. Naštěstí penicilín ve zdvojených dávkách zabere, ale Petr musí další dvě noci kormidlovat sám. Ráno 22. prosince se počasí umoudří a vítr se stočil k západu. Tak můžeme rychle plout a druhý den minout mysy Cabo Virchenes a Cabo Durchenes, které ohraničují ústí Magellanova průlivu.

      V kanálech a fjordech Ohňové země

      Kromě nízkého pobřeží se stády tučňáků nás tu také vítá celá řada vrtných plošin a pusté břehy Patagonie. v dáli jsou vidět zasněžené vrcholky And. Po levoboku máme písečné břehy největšího ostrova Isla Grande, který patří do Ohňové země (Tierra del Fuego). Po vplutí do průlivu večer dostáváme další bouři s protivětrem a je jasné, že strávíme štědrovečerní večeři někde tady v průlivu. Bohužel jsme tím našim blízkým připravili málo klidné Vánoční svátky. Ani pokusy spojit se naším radiotelefonem přes pobřežní stanice nedopadly úspěšně.

      A tak mezi úžinami Primera a Secunda Angostura připravujeme štědrovečerní stůl s umělým stromečkem a pod ním máme dva dárečky. To vše nám přivezla moje žena na Tenerife. Natáčíme to včetně přípitku a pozdravu domů a je nám oběma teskno. Myslíme na ty naše doma. Nakonec se s nimi spojujeme až 26. prosince ráno po nočním přistání v chilském přístavu Punta Arenas. Po šesti měsících plavby máme za sebou 8814 mil od Hamburku. Ale to rozhodující místo je stále necelých 300 mil před námi.

      Než se pustím do popisu této části naší plavby ve fjordech a kanálech Ohňové země bude užitečné trochu přiblížit historii a reálie tohoto neskutečně nádherného koutu země s divokou přírodou a částečně ochráněněnou před negativními dopady civilizace.

      Počátky psaní historie tohoto místa jsou z pohledu Evropy těsně spjaty s hledáním cesty do Indie západním směrem. To je spojeno především s výpravou vedenou portugalským kapitánem Ferdinadem Magalhasem (Magellanem) ve službách španělského krále Karla V. Tomu se po velkých útrapách a ztrátách tří lodí konečně v listopadu roku 1520 podařilo na lodi Victoria vplout do Jižního Pacifiku u mysu Cabo Pillar. Průliv byl pak po něm pojmenován. Bohužel tento mořeplavec nalezl svoji smrt při boji s domorodci o půl roku později u ostrova Mactan a ztratil tak prvenství v obeplutí světa. Tímto se stal nakonec jeden neznámý Filipínec z jeho posádky.

      Holanďané a Angličané se dále snažili nalézt ještě jednodušší trasu plavbou na jih od Magellanova průlivu podél východních břehů největšího ostrova Isla Grande patřícího do  Ohňové země. Ten byl obeplut 29. ledna roku 1616 kapitánem Schoutenem. Nejjižnější ostrov a jeho mys pak dostal jméno po jeho lodi Hoorn. Ten je dnes znám jako mys Horn (Cabo de Hornos). Pojmenování Ohňové země zřejmě pochází od prvních námořníků z Magellanovy výpravy, kteří zde byli nuceni přezimovat. na březích ostrova často viděli pohybující se ohně. Oheň doprovázel málo oblečené domorodce na lovu jak na souši, tak v kánoích na moři. Kromě tepla a přípravy pokrmů sloužil i jako prostředek komunikace mezi příslušníky čtyřech kmenů původních obyvatel.

      Celá oblast Ohňové země je tvořena soustavou ostrovů, skalisek, nádherných kanálů a fjordů lemovaných divokou přírodou a horami Darwinových Cordiller. Ty šplhají až do výše 2500 metrů. Jejich nejvyšší vrcholky jsou pokryté věčným sněhem a ledovcová pole často padají až do moře. Svojí vrtkavostí počasí, krátkým obdobím léta a malou možností obživy nebyla tato oblast dlouho lákavým místem pro cizí osadníky. Přesto s rozvojem plavby hlavně Magellanovým průlivem se zde postupně v minulém století usadili mnohé národnosti z Evropy. Dominantní byl v počátcích osídlování především vlnařský průmysl. Dnes naopak převažuje průmysl spojený s těžbou ropy a plynu podél východních břehů Ohňové země a turistika. Ohňová země je rozdělena mezi Chile a Argentinu. Dlouhodobé boje o vedení hranice mezi oběma státy skončily ratifikací dohody uzavřené v roce 1978. na jihu Isla Grande u břehů Beagle kanálu se rozkládá nejjižnější město světa, kterým je Ushuaia pod správou Argentiny. do Antarktidy je to odsud asi 600 Nm. Necelých 200 Nm na východ leží Falkladnské ostrovy s bohatými lovišti ryb a zásobami ropy a plynu. v paměti je známá nedávná válka z roku 1982 mezi Anglií a Argentinou. Boj nebyl veden jen o jiný název - Malvíny, ale především o to, komu bude tato přírodním bohatstvím oplývající oblast patřit.

      Po tomto krátkém odbočení do historie se vraťme však k našemu vyprávění. Pobyt v Punta Arenas vyžíváme k výletu na pevnost Fuerte Bulnes. Ta původně sloužila jako vězení a leží necelých 20 km od mysu Froward, který je nejjižnějším výběžkem Jižní Ameriky. Přestože jsme se při plavbě setkali s mnoha stády tučňáku neodoláme a jedeme se podívat do jejich nedaleké rezervace. Město s jediným velkým přístavem v průlivu má dnes něco přes 100 tisíc obyvatel a bylo založeno v roce 1848. Je správním centrem s velkou vojenskou základnou. Obyvatelé jsou zaměstnání v těžbě ropy a plynu, rybářství a nově v turistickém ruchu.

      Že nejde o bezvýznamné městečko na konci kontinentu může potvrdit i moje překvapení při setkání s generálem A. Pinochetem. Pohled dnešních Chilanů na tuto kontraverzní osobu mne vysvětlil novinář, který s námi dělal rozhovor pro místní tisk La Prensa Austral. na jedné straně je odsuzován za represe a hned vám je řečeno, že nebýt jeho, tak dnes nejsou tak bohatí. O tom že tu vládne pořádek a cítíte se naprosto bezpečně snad nemusím ani zdůrazňovat. Armáda má vysoký kredit a je cílem kariéry mnoha mladých lidí. Osvícený diktátor zřejmě může být v jistém období budování bohatého státu přínosem. Mimochodem článek o nás pak vychází i na stejné stránce s popisem návštěvy generála.

      Náš pobyt tu zakončíme bouřlivou oslavou Silvestra a časně ráno na Nový rok vyplouváme dále do průlivu, kde po 50 mílích odbočujeme na jih do kanálu Magdalena, kde kolem půlnoci zakotvíme. Plavba kanály a fjordy je něco úžasného. Hory pokryté na úpatích s převažujícím nízkým stromovým porostem nazývaným pabuky přecházejí v zasněžené vrcholky. Z mnohých hor padají ledovce s vodopády až k vodní hladině. Je zde mnoho nádherných písčitých plážiček lákajících ke koupání, ale musíte mít na paměti, že voda má kolem 8 °C. Trochu to připomíná Norsko na severu, ale tady je to bez lidí. Sem tam nějaký racek a jen občas jsme vyrušeni vojenskou hlídkovou lodí, která nás přes radiotelefon žádá o identifikaci. Není to nijak příjemné, ale uznáváme, že sledování našeho pohybu je především pro naši bezpečnost. Vůbec máte dojem, že armáda a úřady tu jsou především pro občany. na to bohužel stále nejsme z domova moc zvyklí.

      Celé další čtyři dny plujeme kanály Cokburn, Brecknock lemovaných strašidelnými skalními útvary okolních ostrůvků a skalisek a vplouváme do vod Jižního Pacifiku. Poté zase zpět do fjordů, bezejmenných zátok a do kanálů Noroeste a Beagle. Setkáváme se s ledovými krami a provází nás velice proměnlivé počasí s deštěm, mlhou, zimou a silnými větry a proudy. Dá se to charakterizovat snad naším Aprílem. Obloha nabízí pohledy na abstraktní útvary mraků a slunce tvoří neskutečné osvětlení hor a pobřeží. Je opravdu těžké tu nádheru popsat. Zkrátka musí se to vidět.

      K mysu Horn

      Za příjemného počasí zakotvíme 5. ledna v nejjižnějším argentinském městě Ushuaia. Město s necelými 50ti tisíci obyvateli připomíná svojí výstavbou a okolím horské středisko někde v Alpách. Kolem je nádherný národní park, do kterého vás doveze autobus nebo historický vláček. Naše zastávka je krátká na doplnění zásob před rozhodujícím útokem na mys Horn. Spřátelíme se tu s francouzským jachtařem Jeanem a jeho paní s malým dítětem. S jejich 13 m dlouhou kovovou plachetnicí La Boulard se plaví dobrodružní turisté do Antarktidy. Jean nás upozorní, že plánované obeplutí ostrova Navarino kanálem na jeho západní straně je pro jachty zakázáno. To nás mrzí, protože to byla nejkratší cesta k Hornu. Nedá se nic dělat a 7. ledna vyplouváme kanálem Beagle do 20 mil vzdáleného chilského městečka Puerto Williams na ostrově Navarino. Městečko je hlavně vojenskou základnou operující v Ohňové zemi. Tady získáváme povolení k plavbě chilskými vodami a druhý den vyplováme k poslední zastávce před dosažením cíle naší plavby. Tím je zátoka Martial na ostrově Herschel necelých 30 mil od mysu Horn.

      Pokus o proplutí kratším kanálem Paso Goree je kvůli bouři a krátkým vlnám neúspěšný. Ke všemu nám vypadává závlačka a uvolňuje se boční lano výztuhy stěžně. Po opravě se musíme uchýlit do závětří ostrova Lennox a počkat do druhého dne rána, až se bouře utiší. Druhý den časně ráno vplouváme do zátoky Bahia Nassau. Kromě vysokých vln a silného větru se přidává mlha. Před námi je pás ostrovů, které lze těžko identifikovat i na obrazovce radaru, protože mizí ve vysokých vlnách. Bez úhony však toto místo mineme a kolem v půl jedné odpoledne přistaneme v zátoce Martial.

      Teď se blíží rozhodující fáze útoku na mys Horn. Vše záleží na počasí, které je tu těžko předpověditelné. Po dobu pobytu v Ohňové zemi se mně trošku daří vypozorovat chování počasí ve spojitosti s oblačností, směru větru a pohybu ručičky barometru. Vše nasvědčuje, že pokud vyplujeme kolem čtvrté ráno, tak máme jakousi naději na dobré počasí a přijatelný západní vítr. do večera pilně s Petrem připravujeme Olivína. Vše z paluby uklízíme a zabezpečujeme proti vniknutí vody do lodě. Oblast kolem Hornu je známá vysokými vlnami, které mohou i loď převrátit. Večer připlouvá anglická plachetnice Play Song. S jejím kapitánem Francisem se domlouváme, že poplujeme společně. Tím nám odpadá i starost s naším člunem, protože nemáme jistotu, že nastartujeme náš přívěsný motor.

      Na mysu Horn

      Jsou čtyři hodiny ráno 10. ledna 1998, když za burácejícího větru se s Francisem domluvíme na odložení vyplutí. Jak vidíte vše bylo jinak, ale jen do deváté hodiny. Vítr klesl na přijatelných 12 m/s. Je rozhodnuto - vyplouváme. Francis však odmítá. Já naopak v duchu cítím, že je to šance. Posnídáme tradiční párky a na motor se probíjíme 5 mil k výběžku ostrova Herschel. Tady vztyčujeme plachty a kolem poledne, ještě než vplujeme do vod Jižního Pacifiku, spatřujeme zlověstné západní špičky ostrova Horn.

      Olivín se boří do vysokých vln a po palubě se rozlévá voda. Petr je za kormidlem a já naviguji. Při občasném uklidnění větru točím na kameru a podávám fotoaparát Petrovi. Pomalu proplouváme ve vzdálenosti asi 5 mil kolem západního výběžku Hornu. Všude je rozeseto spousta skalisek s gejzíry vystřikující vody. Opravdu nevábné místo a kromě vysokých vln cítíme jak si s námi pohrávají nevyzpytatelné proudy. Obloha věští další z celé řady bouří a přes okolní ostrovy se opět valí husté černé mraky.

      Po třetí hodině jsme již u známých jihozápadních útesů. na chvíli vyjde slunce, vítr se trochu utiší a v dáli spatříme dva majáky a památník utonulým námořníků. Zmocňuje se nás vzrušení a obavy, zda se nám v těchto podmínkách podaří přistát. Vítr přidává na slušných 18 m/s a vlny dopadají na Olivína ze zadu. Před námi jsou hrozivé špice skalisek, přes které se valí voda. a tady někde by měl být vjezd do východní zátoky ostrova.

      Neustále hledáme místo kudy půjde vplout. Že by se to po tolika obětech a strádáních nepovedlo nechceme ani domyslet. Přeci jenom nějaká spravedlnost na světě existuje a Neptun nám je příznivý. Ještě se prosmekneme několik metrů podle skaliska a ocitáme se v neuvěřitelně klidné a chráněné zátoce. Veškeré napětí z nás spadne a za šťastného pokřiku v 16.10 hodin místního času uvazujeme Olivína u bóje, kterou používá místní vojenská hlídka na ostrově.

      Cíl plavby je splněn. Jako první Češi a jachtaři vystupujeme na obávaný ostrov Horn. Je to také přesně na den, jak bylo ještě doma naplánováno. Ještě předtím máme malou slavnost, kde skleničku dostává Neptun a poděkování posíláme domů a našim kamarádům. Nafukujeme člun a pádlujeme k dřevěným schodům, které nás dovedou do dřevěné budovy chilského námořnictva. Tady na nás hledí jak na zjevení. Čechy v životě neviděli. Naše podpisy v pamětní knize a ponechaná státní vlajka bude dokladem o vymazání dalšího místa v historii naše jachtingu. Cesta sem z Hamburku měří 9280 mil.

      Máme štěstí, že obloha se opět rozjasní a Petr má možnost vše nafilmovat a vyfotografovat. Ještě si děláme společně s velitelem základny fotku, přičemž v rukách držíme naší a chilskou vlajku. Já pak využívám pozvání velitele základny k prohlídce jejího vybavení. Spolu také jdeme do kopule majáku. Jako správný námořník pokládám ruku na jeho světelný cylindr a v duchu si přeji šťastný návrat domů. Pohoda s počasím skončí přesně po tom, když se pokoušíme udělat si společnou fotku s Petrem na pozadí s památníkem utonulým námořníkům. Jeho konstrukce je taková, že mezera mezi dvěma kovovými pláty znázorňuje albatrose s roztaženými křídly.

      Rychle se za silného větru a těsně před deštěm uchylujeme k přátelským vojákům. Ti nám dávají občerstvení a po hodině nás vyprovází k našemu člunu. Ještě před odplutím píšu vzkaz o dobytí Hornu mojí ženě a voják slibuje, že ho e-mailem hned pošle. Poslední zamávání a pomalu pádlujeme množstvím vodních rostlin k našemu skvělému Olivínu.

      Plavba na Falklandy

      Dnes již nevyplouváme. Chceme si udělat slavnostní večer a v klidu si na naší přenosné televizi promítnout vše, co jsme zde natočili. Každý po svém si vychutnáváme sladké okamžiky po splnění celoživotního snu. Avšak není všem dnům konec. Jedno pořekadlo říká, že cesta zpět bývá horší cesty vpřed. a nás skutečně již zítra čeká obtížná 500 mil dlouhá plavba rozbouřenými vodami Drakeova průlivu kolem východních břehů ostrova Los Estados na Falklandy. v něm se stýkají vody Jižního Atlantiku a Jižního Pacifiku. Pověst o těchto místech nelže. Pět dní plujeme z jedné bouři do druhé. Olivín se zmítá v silných proudech a protivětru a my jsme promrzlí a promočení. v lodi a na lůžkách máme vodu, která sem proniká vlivem netěsností na palubě. Konečně se na poslední chvíli počasí umoudří a 15. ledna s ulehčením spatříme břehy Falkland a přivazujeme se u veřejného mola přístavu v městě Stanley.

      Město má necelých dva tisíce obyvatel a připadáme si, že jsme někde v Anglii nebo na Shetlandech. Máme štěstí, že se poznáváme s Mikem, který je majitelem domu pro námořníky nedaleko odsud v umělém rybářském přístavu. Po odbavení na úřadech přeplouváme a uvazujeme se u mola na protějším břehu proti jeho domu. v něm žije se svojí ženou Kirsten a dvěma malými dětmi. K dispozici máme sprchy, společenskou místnost a možnost si vše usušit a vyprat. Naštěstí i zde zvládne sluneční počasí, a tak se nám podaří Olivína vysušit a vyplnit tmelem netěsnosti na palubě. Volné chvilky využíváme k prohlídce okolí a nezbytným nákupům. Občas se setkáme i s pozůstatky války s Argentinou a dřívějších válek, které dokumentují trosky trupů lodí rozesetých po zálivu. Přesto nová výstavba ukazuje, že rozvoj Stanley a turistického ruchu je tady nezadržitelně na postupu. Falklandy jsou bohaté jak lovišti ryb, tak množstvím ropy a plynu, které je skryto pode dnem oceánu.

      Na karneval do Ria de Janeira a přes rovník do Trinidadu

      Po třech dnech se loučíme a 19 ledna ve dvě odpoledne vyplouváme na 2000 mil dlouhý úsek přes řvoucí čtyřicítky zpět do Ria. Bylo by možné zase psát o bouřích a nesnázích, které nás na tomto úseku potkaly, o setkáních s milými lidmi Latinské Ameriky a touze se sem vrátit. Ale to by bylo opakování toho, co bylo již napsáno. Tak jenom krátce o tom jak proběhl zbytek naší plavby, než jsme Olivín kvůli hurikánové sezóně bezpečně ukryly v květnu na Trinidadu.

      Dalším snem totiž bylo prožít známý karneval v Riu. To se nám poštěstilo na poslední týden února. Já jsem to měl ještě zvýrazněno přítomností mojí ženy a rodiny. Po karnevalu jsme 18. března vypluli z naší Marina da Gloria směrem k mysu Cabo Frio a dále pak podél brazilského pobřeží. Postupně jsme navštívili další města a přístavy ve Vitorii, Salvadoru a Fortaléze. Především Salvador je město, kde na člověka dýchá atmosféra historie otrokářství v kontrastu s moderní civilizací a nelehkým životem zdejších obyvatel. Salvador je též hlavním městem státu Bahía do Brazil, kde najdete vynikající pomeranče a nádhernou přírodu.

      Fortaléza, která je již blízko ústí Amazonky, byla naší poslední zastávkou, protože záplavy na řece nám neumožnily navštívit města Belém a Macapa. Plavba přes rovník, který jsme překročili dne 21. dubna na poledníku 44° 06.59´W byla ztížena velkým vedrem a opět porouchaným autokormidlem. Doslova jsme se každý den modlili k západu slunce, kdy se pak za kormidlem dalo obstojně vydržet. Během plavby Petr dosáhl dokonalosti v pečení chleba z prášku. K naší smůle jsme ho snědli dříve, a tak byl poslední týden 1700 mil dlouhého úseku často ve znamení sladkých jídel ve stylu "Vitana vaří za vás".

      Návrat domů

      Vše jednou končí a my 30. dubna 1998 naposledy uvazujeme Olivína k molu moderního jachtařského přístavu CrewsInn Marina na Trinidadu. Jako vždy Neptun dostává pořádnou skleničku whisky, protože nám skutečně přál. Po přistání následuje celková údržba a kontrola lodě a její příprava na vytažení po dobu hurikánové sezóny. a konečně cesta domů, která je trochu zkomplikována neudělením víz pro náš tým, který měl zabezpečit uložení Olivína do suchého doku. Petr se ještě plaví pro náš tým na Grenadu a já letím do Venezuely na naší ambasádu.. Díky pomoci našeho velvyslance ve Venezuele pana Ing. Petra Stieglera se nakonec vše vyřešilo, i když to nakonec způsobilo, že se Petr vrátí o čtyři dny později. Poslední vzájemné podání rukou, a pak již jen dlouhá cesta letadlem přes oceán domů.

      Za skvělým Olivínem je tedy 15 517 mil, dva oceány, prvoplavba Magellanovým průlivem a fjordy Ohňové země a především obeplutí a výstup na mys Horn, kde jako první Češi zanecháváme naší vlajku. i v mnoha ostatních částech Jižní Ameriky jsme prvními českými jachtaři. Nezbývá než poděkovat také našim blízkým, kamarádům a sponzorům, kteří se na úspěchu plavby nemalou měrou podíleli.

      Kam bude dále směřovat příď Olivína ukáže čas. Ale to už bude zase jiný sen. Moře je jako droga, které člověk milující moře vždy rád podlehne.

Petr Ondráček