Vítejte na portálu ledního jachtingu

Tyto stránky byly vytvořeny pro podporu ledního jachtingu v ČR. Jde  zejména o lodní třídu DN. V posledních několika letech zažívá lední jachting renesanci. Přibývají noví závodníci. Výkonnostní úroveň české lodní třídy DN  jde stále nahoru. Naši závodníci na mezinárodních závodech a  na mistrovství světa dosahují světových výsledků. Zatím nejlepším výsledkem je 7. místo Jakuba Zobače na MS DN ve Švédsku v roce 2012.

Pro zpřístupnění všech funkcí, které tento portál nabízí, je třeba se registrovat. (Pokud jste již registrováni, můžete se přihlásit.) Všechny informace zde zobrazené, by měly být aktuální a správné. Při jakémkoli problému nás neváhejte kontaktovat (e-mailem, v diskuzi), neboť je v našem zájmu, aby vše bylo plně funkční.

Poslední aktuality

Romanovi dojmy z Bajkalu:)

Člověk odjíždí s nějakou představou o tom, jak to asi v Rusku asi vypadá. Něco známe z dokumentů, něco jsme zažili za minulého režimu, teď mám na mysli mimo jiné dočasný pobyt okupačních vojsk u nás a další různá zkreslení. Zkrátka v Rusku je podle mého všechno umocněno na druhou „ V Rosii vsjo očeň balšoje“. Když špína ve městě, tak naprosto šílená. Když nepořádek tak fakt ukrutnej. Když chlastat tak to jeden stakan nespraví. Když někam musíte jet, tak si na to musíte vzít pár dní volna. A tak bych mohl pokračovat do nekonečna.
Po příletu nás naložili do autobusu, kterej mi připoměl svým pachem, hlukem a špínou babosed, s kterým se vozili ženský u nás na vsi na pole. Pozor, bagáž do druhého autobusu. Po chvíli se naše dvojité soustrojí dalo do pohybu, byl to zážitek, strašně to drncalo a první mírnej kopeček to nechtělo vyjet, vlastně do kopce to nechtělo jet vůbec. Vzpoměl jsem si na svá Aviatická léta a stoupání v Hořicích na Šumavě, kdy bylo třeba podřadit za jedna a přes spojku udržet soupravu v pohybu. Posledních asi čtyřicet kilometrů se jelo po kamenité cestě a to krokem, celé toto asi dvěstěkilometrové dobrodružství trvalo přes sedm hodin. Musím říct, že podobné cestovatelské utrpení jsem snad ještě nezažil, naštěstí následuje vcelku príma seznamovací večírek, z kterého včas zdrhám, protože otrava alkoholem není zrovna žádoucí (Vláďa zmizel už v devět).
Mám pocit, že cokoliv v týhle krásný zemi vytvořil člověk, stojí za hovno, zato příroda je úchvatná. Úžasné ráno, kdy nikdo nikde není, slunce leze nad obzor a hory a mrzne, až praští. Pár fotoček na mobil a jdou se vykládat kontejnery. Je až neuvěřitelný, kolik materiálu se do nich vejde. Nastrojíme lodě, chvíli nefouká a potom hurá jde se na tréning . Led je jako sklo, ale jenom pár stovek metrů od břehu, dál se zdá, že je trochu sněhu. Vystřízlivění přichází velmi rychle, to co z dálky vypadá jako poprašek, je ve skutečnosti víc než půlmetrová hromada. Jedeme si takhle s Vláďou a ejhe, trochu jsem se za bójkou zapomněl na levoboku a v plné rychlosti očekávám náraz, uhnout není kam. Předpokládám, že zdolávání dun a skok do dálky jsou úplně jiné sportovní disciplíny. Zjistil jsem, že skok daleký s eiskou přes hromadu sněhu mi v rejstříku zážitků ještě chybí, následují další a další duny, se štěstím jsem se udržel v kokpitu a připadal si jako palačinka na pánvi. Když to konečně skončilo, zastavuju a jdu dohledat, co všechno jsem zničil. Kupodivu nic, je k neuvěření, že brusle dokáže takovouhle hromadu přejet bez fatálního zaboření. Jde se závodit, jsem s Vláďou v první skupině, startuji dokonce z prvního fleku, daří se mi dojet devátý, což zajišťuje zlatou skupinu, postupuje deset z každé a potom třináct z třetí, kdy se zbytek uchazečů sloučí. Vláďa postupuje až druhý den protože vítr úplně vypnul. Následuje pochoďák na bázu, večeře, trocha piva a šup do hajan.
Druhý den zase nádherný ráno, zase nikde nikdo, pár fotoček a jdu otevřít kontejner, ten otvírám potom ještě asi šestkrát. Čeká se na vítr, trochu trimujeme a kontrolujeme brusle, oba je máme zubatý jak pila, od písku, který soustavně nanášejí na led permanentně pojíždějící auta ruských zbohatlíků. Je to takový místní folklór, led je sice přes metr tlustej, ale roztočený neovladatelný dvoutunový auto řítící se mezi bruslaře , eiskaře , děti a chodce, je docela silný kafe. Je s podivem, že jsou Rusové takhle ochotní zbytečně riskovat a to čas od času mají na špagátě dítě na něčem nafukovacím. Zkrátka všichni musí vidět, že nato mají a jak jim to pěkně jede. Je start rozjížďky, jsme s Vláďou spolu na křídle. Trať je fakt malá, jeto paradox, že jedeme přes půl světa na největší jezero jaký je k mání a nakonec se mydlíme v poměrně malé zátoce, to je příroda. Někteří závodníci nechápou, že pokud je před vámi překážka a musíte otočit, tak by měli otočit taky nebo uhnout, takže stojím proti větru a čekám, jak to dopadne. Ztráta asi 8 míst. Další klasickej špek, levobok a pravobok. Točím na levo abych dal přednost, ale nemůžu, protože pravoboky to ignorují, stojím v klinči proti větru a opět čekám, jak to dopadne, dalších deset míst v prdeli, ach jo. To se nedá dohnat, navíc moje rychlost není nijak oslnivá. Vláďa 8 a já 29 a jdeme na další. Říkám si, není to tak špatný, kousek za Hamrákem jenom se udržet, kolo to jde a pak zase propad, kontroluju co je v nepořádku a ejhle strašně se vaklá závěs přední brusle, je zlomený a drží ho pohromadě jenom dva šroubky. Doma bych si poradil hned, ale tady na konci světa je to docela problém. Naštěstí pro mě jsou zde větší smolaři než já a zapůjčuji závěs od Andřeja z Polska, kterej to rozštípal hned první rozjížďku. Musím ho samozřejmě upravit, ale až zítra, protože je tma a mrzne jak sviňa. Vládik jel velmi dobře a celkově za 11, co já bych za to dal.
Ráno je příšerná kosa asi mínus 13°C, slunce a fouká, v těchto podmínkách se pokouším obalit rejdovej čep teflonem, abych vyplnil milimetrovou mezírku. Vychází minuta práce na pět minut zahřívání rukou a tak pořád dokola, závěs sedí perfektně i se spojovačkou. Jede se nový závod, takže musím absolvovat kvalifikaci, rovnou postupuje prvních 20 lodí ze zlaté skupiny a dalších 13 z kvalifikace. Vláďa tvrdí, že dlouho neměl takový nervy při sledování ledního jachtingu. Podle jeho slov jedu první kolo 14, pak 13 a nakonec 12, uf postupuju. V dalších rozjížďkách jezdím pořád na chvostu skupiny, pořád trimuju, pořád zkouším nastavení, které jsem nikdy nevozil až do úplného extrému, pořád bída. Takže postupně zpátky, malinko mě to začalo strkat dopředu, dokonce jsem předjel jednou Vláďu. Abych nezpychnul, měním plachtu a zase všechno špatně. Večer se západem slunce a velkým ochlazením jdeme z ledu, Vláďa celkově velmi dobře, já opět nic moc, pouze 27. Následuje luxusní Evropský večírek, pohoštění je připraveno ze surovin, co sebou závodníci přivezli z domoviny. Fakt dobrej nápad, dokonce si myslím, že se snad ani všechno nesnědlo. Na Švýcary co cosi klohní v koutku, koukám poněkud s despektem, ovšem ve finále s toho vyleze naprosto skvělé sýrové fondue, je toho kýbl, takže se bohatě došťouchnou i největší hladovci. Alkohol teče proudem a po chvíli Vláďa, s odvahou sobě vlastní vytáhne kytaru a přes mikrofon a bedny začne hrát. Ke konci produkce, se začne nebezpečně okolo umělce motat strašně ožralý Rus. Ten předtím Jostovi vypil na ex všechnu vodku, co měl v poháru pro vítěze, bylo jí odhaduji něco přes tři deci, sklidil od Rusů aplaus jak sbor Alexandrovců po koncertě v Balšom těatre. Jost se na to díval, zaraženej jak prd, předpokládám, že to ještě neviděl. Nakonec byl tento geroj násilím odvlečen, inu jiný kraj jiný mrav. Po Vláďovi vzal kytaru do ruky Michail, spustil žertovné písně v domorodštině a publikum bylo jeho, přednes jak Vysockyj, zkrátka šoumen profesionál. Dál to zkusil na plech zlitej teplákovej Saša, chvíli trvalo, než si vzpomněl, co vlastně chce hrát, ale nakonec musím uznat, že byl docela dobrej. A tak to šlo až do brzkých ranních hodin.
Vstávám jako vždy v sedm, trochu plavu ve vzpomínkách, ale hlava poměrně čistá. Nevím proč, ale všichni Rusové co s nimi o tom hovořím, tvrdí, že zde na Bajkale po pařbě hlava nebolí, takže vsje normalno, jak naši kamarádi říkají. Vládík ráno vyhání od své brusky nabroušeníchtivé borce a dohání, co večer zameškal, ovšem to neví, že start byl pro jistotu už večer odložen o hodinu a nakonec nefoukalo skoro celej den, a tak si dávám pěší tůru na poloostrov Ujuga, je k neuvěření, že kamenitou pravidelnou šíji, asi kilometr dlouhou a úzkou jak hráz, na konci zakončenou skálou, nevytvořili lidi, ale příroda. Ze skály, která byla původně ostrovem (hladina jezera dlouhodobě klesá), je překrásný výhled na část Bajkalu. Čas pokročil, tak si to štráduju nazpátek a vidím hlouček lidí u pojízdné sauny. Sakra, rozdává se polívka a já mám hlad jako herec. Nakonec na mě trochu vychladlého supečka zbylo. Slabý vítr se otočil o 180° a ve čtyři startujeme. Docela se mi na moje poměry daří, bojuju do poslední chvíle s Vláďou, je to o dva metry. Druhý start, stejné výsledky, stejné větrné podmínky, které jdou do kopru velmi záhy. Slunce zašlo za hory a my mažeme na bazu, dneska večer musím jít psát, než to všechno zapomenu, takže véča, pivko a do pelechu, tam se mi píše nejlíp.
Tak a jsme v půlce zájezdu, Zase dokonalý ráno, slunce, mráz a velebný ticho, zase jsem první na place. Nevím jak to dělají ostatní, na snídani chodím poměrně pozdě, pak se seberu a jdu na led, kde pravidelně otvírám náš plecháč. Prostě mě nebaví čumákovat na báze a těším se na ježdění. Vítr není bůhví co, ale s odpolednem lehce zesílí a dáváme dvě rozjížďky. Po mizerných startech (ostatně jako vždy), doháním ztráty, konečně mám pocit, že jsem našel na tyhle podmínky správnej trim. Dávám 18 a 14, Vláďa o něco hůř. Celkově je však 15 a já až 24, což skoro ani není možné, mám přes 24 počítány pouze dva dojezdy z devíti, zkrátka je to hodně našlapaný. Následuje další príma večírek, Vláďa do noci brousí brusle a já to polehoučku rozjíždím s Poláky. Na konci pijatyky už jsem členem polského týmu jenom se diskutuje o výši a objemu zápisného.
Je čtvrtek, k snídani jako obvykle ovesná kaše a omeleta, je to výborná kombinace, vydržím pak bez jídla až do odpoledne, kdy nám na led pravidelně přivezou polívku a chleby se sýrem . Dneska je slunce v oparu a chvílema v mraku, to tady ještě nebylo. Na plac jdu o hodinu později než obvykle a zase jsem první. Celej den je na datla, vítr chvíli fouká, chvíli ne, občas vyrazíme na tréning, loď se rozjede na plný pecky a po dvou minutách někdo zmáčkne vypínač a je skoro nula, takže komise starty postupně odkládá a odkládá, až to nakonec zruší úplně. Ono by to teoreticky šlo, ale funí kolmo na náš plácek a trať se tudíž nedá postavit. Jdeme s panem prezidentem trénovat a nakonec je na ledě asi 15 kusů a tréning je poměrně kvalitní. Já to po hodině vzdávám, trochu se mi bříško zlobí na celej svět a já bych radši byl někde blíž záchodu. Vláďa je tam až do úplného konce jak je jeho zvykem. Po véče sedím s Holanďanama a Amíkama, ale je s nima zábava, jak u zubaře, Poláci nikde, Rusové nikde, tak jdu spát, respektive psát, jak jsem již řekl, moje paměť není bůhví co.
V noci funí jako o život, ovšem ráno jasno, zima a vítr nikde, ještě to tady nebylo jinak a já se tak těšil, že bude změna. Opět se celej den slabej větřík točí, až večer se trochu ustálí a my jdeme na start. Začínáme nový závod a což pro mě znamená kvalifikační rozjížďku. Vládík, ten je v pohodě, páč patnáctka z minulého pretěku mu dává jistotu startu ve zlaté skupině. Opět se vítr stáčí, ale je odstartováno, rozbíhám se z levé strany, chci se vyhnout přiostřením velké hromadě sněhu a ejhle plachta sama přeskakuje na pravobok, tak se rozhlídnu, nikde nikdo a mažu takřka rovně na bójku, přede mnou je akorát můj kamarád Jurek z Polska, dokroužíme autobus a nakonec končím třetí. V závěru nás předjíždí David K 13, dlužno dodat, že byl nechytatelnej. Honíme se po ledu takřka do tmy a výsledky jsou rozjížďku po rozjížďce horší a horší, pokaždý kontroluju a opravuju poškozené brusle. Tentokrát už houbička nestačí, ach jo, strašně bordelu na ledu od aut. Cítím jak je na pravobok akcelerace mizerná a jak se propadám závodním polem, ještě že je pro dnešek konec. Chce to pro příště tvrdé brusle, Poláci nebrousí ani jednou, zato Vláďa furt jak starej Hurt. Na konci dnešního dlouhého dne brousím i já lenoch největší. Na večeři jdu fakt pozdě a jako pokaždé přisedám k polské grupě. Po pár pivech už jestem český Polák nebo polský Čech? Tak mě nazývají mí noví přátelé, zapíjíme to vodkou. Chlopci mi říkají, že budu mít pesto, ptám se opatrně, co to má znamenat, samozřejmě se u toho náramně baví, nakonec z nich leze, že jako člen grupy, si můžu koupit polské číslo a logicky by to mělo být P 100. Když už se celkem slušně motám, radši odcházím, neb zítra je poslední den a má foukat.
Opak je ovšem pravdou, vítr nikde a slunce má větší sílu než na začátku pobytu, asi přichází na Bajkal jaro. Z omylu mě vyvádí Míša, který tvrdí, že skutečné jaro sem přijde až v květnu, nu což budeme mu věřit. Opět se vítr točí jako korouhvička a my můžeme dneska jezdit akorát do dvou, pak už jenom nakládání a cesta domů, samozřejmě večírek. K údivu všech se v půl jedné startuje stříbrná skupina, tentokrát na šíř areálem, trať je krátká, ale nakonec je z toho celkem slušná rozjížďka. My se sumkujeme na lajnu, startér to jde odmávnout a vítr se stáčí o pouhých 90°, dochází k rozptylu závodníků na tréning. Dám si cvičně tři kolečka na rozloučenou a po chvíli se dozvídám, že to komise zakončila, nakládám rezervní brusle a jedu do háfnu. Vláďa si pro jistotu dává koleček deset jak je jeho zvykem. Mám trochu obavu, jak se to obrovské množství materiálu napěchuje zpátky do kontejneru, ta ovšem není na místě. Vše běží jako na drátkách. Nakládáme poslední kousky a jeřáb nám málem zdvíhá kontejner pod rukama, zkrátka fofr. Družba na večírku je dokonalá, všem Rusům slibuju, že až přijedou do Prahy , tak je odvezu v autě a pomůžu jim s ubytováním, jestli jsem si nenasral do bot. Je zvláštní, že po pár pivech a vodkách bezvadně rozumím rusky a polsky, když přidám ještě pár vodek, tak mám euforickej pocit, že mluvím jak Lenin na sjezdu sovětů. Jdu radši spát, nejsem si jist jak by vypadalo další stádium. Nejvíc to odnesl Amík Leon, kterej požíval vodku po flaškách a vyzdobil se jak vánoční stromeček.
Ráno ksicht jak šarpej, ale hlava čistá a dokonce mi chutná snídaně. Máme připravenej vcelku slušnej autokar, kterému trvá cesta do Irkutsku o pouhé tři hodiny méně. Po nezbytné prohlídce města a ubytování ve špičkovém hotelu jdeme na další pařbu. Hraje živá rocková kapele, žádné častušky, ale pořádnej bigbeat. Všichni pařej jako naposled, s Vládíkem se v půlce večera loučím, protože bydlí jinde a má druhý den výlet se svými přáteli. Poláci a já jsme do židlí, následuje návrat osleplých Bulharů do vlasti, v našem podání Poláků na hotel, musim říct, že takhle jsem se nenasmál už fakt dlouho, groteska s Chaplinem je proti tomu slabej odvar. Ráno taxíkem na letiště a konečně domů. Poslední extrabuřt je přistání v Moskvě za sněhové bouře, kdy posledních pár tisíc metrů začali chrastit pytlíky, nakonec i tohle pilot mistrně zvládnul a my se mohli s klukama srdečně rozloučit. Po hodině zpoždění přilétám domů do té naší zelené a rozkvetlé zahrádky. Všechno upravené a čisté, jaká to změna.

10.04.17 Josef Marečeksouvisející závod: První led

Nechranice, Medard, Jesenice

Na všech zmíněných vodách je ledu dost, ale také sněhu. Na nechranicích je cca 17cm ledu a 5-7cm lehce umrzlého sněhu. Jezdit by asi šlo, ale větrná předpověď je mizerná. Podobná situace je i na Medardu. Na Jesenici je sněhu více. Tzn. tento víkend je pauze a příští týden je Mistrovství Polska.

CZ 101

03.02.17 Josef Marečeksouvisející závod: První led

Mitropa Cup

Mitropa Cup Byl zrušen. V Rakousku nejsou dobré podmínky.

Zkouším zjisti jaké jsou podmínky na Nechranicích a na Medardu. Jel byste tam někdo, kdyby to tam bylo OK? Pište do diskuze.

CZ 101

02.02.17 Josef Marečeksouvisející závod: První led