Dovolená v Lake District, kraji Vlaštovek a Amazonek

      Bylo mi asi osm let, když jsem se u své tety dostal poprvé ke knížce, kterou napsal jakýsi pan Ransome, ilustroval Zdeněk Burian, vydalo nakladatelství HOKR těsně po válce a jmenovala se Boj o ostrov.
S trochou nadsázky se dá říct, že tahle knížka mi určila běh dalšího života.
      Díky ní (a dalším jedenácti dílům) jsem začal jezdit na vodě a párkrát se málem utopil, díky ní teoreticky zvládám plachtění, zajímá mě anglická literatura a historie.

      Po pár letech jsem zjistil, že opravdu v severozápadní Anglii nějaká jezera existují a začal ve mně klíčit sen. Sen, který byl počátkem osmdesátých let dost nesplnitelný - podívat se tam.
      Definitivně jsem zešílel v roce 1997. Protože jsem v té době již pár let vykořisťoval svého zaměstnance, měl zánovní auto a kamarádku, která uměla anglicky, zašel jsem do Čedoku a zakoupil lodní lístek z Hamburgu do Newcastle-upon-Tyne a zpět. Pro sebe a pro auto, neboť ta kamarádka si dovolenou se mnou rozmyslela. A tak jsem jednoho krásného dne na konci května vyrazil sám, se stanem, s autem a se znalostí angličtiny, jež se limitně blížila k nule, směrem na sever, přešplouchal se přes Severní moře na trajektu a začal si plnit klukovský sen.
      Když si člověk udělá nějakou představu o tom, jak vypadá krajina z knížek, a ty knížky jsou skoro osmdesát let staré, musí předpokládat, že skutečnost bude zásadně odlišná a připravit se na určité zklamání. Podrobný itinerář, vypracovaný před odjezdem na dovolenou, hovořil jasně: Po příjezdu se přesunout do Carlisle, pak na tři dny do Lake District k jezerům Coniston a Windermere, kde se část Ransomovek odehrává, pak na pár dní do Thirsku v Yorkshiru, kde se odehrávají knížky pana Herriota, na východní pobřeží do Whitby, kde svého času bydlel Drákula, a zpátky do Newcastlu.
      První den jsem podle něj dojel do Hamburgu, druhý do Carlisle a třetí do Conistonu. Moje teorie o tom, že představy vytvořené podle sedmdesát let starých knížek asi přinesou velká překvapení, byla správná. Bylo to tam daleko hezčí, než jsem si představoval.
      Třetí den tedy letěl zmačkaný itinerář do odpadkového koše a já pobyl skoro celou dovolenou v okolí Ria a ostrova Divokých koček, vylezl si na Kančenžangu, prohlédl si doly, kde asi kdysi pracoval lomař Bob, projel se tím dlouhým parníkem, který každý večer ohlašoval, že už by měl jít Roger spát, uviděl Cesmínový háj a v muzeu v Bownessu i hausbót kapitána Flinta s dělem na přední palubě a skutečnou Amazonku, kterou po rekonstrukci pokřtila paní Brigitte Saunders, vystupující v knihách jako lodní dítě Bridget.

Miroslav Jaroš