Bouře v přístavu II.

.... začátek .....       Ti, kteří se potom snažili dostat ke svým lodím, aby je líp uvázali, nedokázali dojít dál než po první segment. Odtud se vraceli po čtyřech. Strach o život dodá asi víc sil než strach o majetek. Sedíme na molu neboť přestoupení na loď je zatím nemožné. Pokud by jsme měli smysl pro černý humor, mohli by jsme si zpívat "jednou jsi dole, jednou nahoře". Do smíchu však není nikomu. Jednou visí na lodi molo, podruhé visí loď na mole. To vše se opakuje s pravidelností přicházejících vln a pokaždé mám dojem, že se urvou vazáky i se zrcadlem. Ty naštěstí vydržely, utrhlo se jen lano. Čtrnáct milimetrů je zřejmě pro pětitunovou loď málo. Okamžitě vážeme všechna lana, která najdeme. Na vazáku už není místo, tak je vážeme za vinčny. Teprve když jsme se vyvázali deseti lany k molu, zdá se nám, že by to mohlo stačit.

      Stále sedíme na molu, držíme se lan a vazáku a čekáme, co bude. Za našemi zády tluče o molo rakouská jachta, v její zádi už je zřetelně vidět velká díra. Napravo od nešťastné lodi je ukotven velký železný motorák, na přídi má upevněnou robusní dantfortku. V klidu byla snad 1,5 m nad molem, teď s urputnou pravidelností tluče do betonu mola. V hukotu vln, svištění větru a dunění dvou bucharů před námi, slyšíme pravidelný zvuk, jakoby přilétal roj vrtulníků. Zjišťujeme, že všechny lodě v návětří se snaží s naplno vytočenými motory dostat co nejdále od divoce poskakujícího mola. Nezbývá nám nic,než říci si, děj se vůle Boží a čekat.

      Po půlnoci se vítr i vlny začaly uklidňovat a tak jsme po menším kaskadérském výkonu přelezli na loď. Na chvíli se schováme do kajuty, převlékáme se do suchého a vybíráme z kombinézy zbytky laminátu. Přestává pršet a my opět vylézáme na palubu zkontrolovat situaci. Tahouni, co chtěli odvléct molo, už nejedou na plný plyn, železný motorák už nezobe kotvou do betonu. Po mole, které už tolik neskáče, přechází skupina mužů s nafukovacím člunem. Dva přelézají na potápějící se jachtu a snaží se zachránit co se dá. Muži odnesli plný člun věcí na nábřeží a ještě jednou se vrátili. Podruhé už však moc věcí naložit nestihli, čára "ponoru" se začala nebezpečně blížit k bortliště a příď se začala čím dál víc nořit do vody. Teď už je osud lodi zpečetěn. Zatímco ostatní lodě ještě poskakují na vlnách, naše sousedka zatížená vahou vody se jen mírně pohupuje.

      Je to smutný a skličující pohled. Odpoledne to byla krásná jachta, teď je to troska bezmocně čekající na svůj osud. Noční chlad nás zahání do kajuty, ale na spánek nemá nikdo ani pomyšlení. Loď se ještě stále pohupuje tak, že jsme rádi, když se můžeme něčeho držet. Hodnotíme situaci, přemýšlíme, co se mě!o udělat pro záchranu dle známého "po bitvě každý generál". Občas vyhlédneme, co se děje venku a čekáme, až skončí řádění živlů. "My jsme přece jenom blázni", říkáme si. "Tolik peněz vrazíme do lodi, práci raději ani nepočítám a pak stačí půlhodinka, loď se roztříská a jde ke dnu. Už jsme se rozhodli, loď raději prodáme, a co nejdřív. Koupíme video a budeme žít jako normální lidé. Večer si pustíme Ramba nebo něco podobného, užijeme si taky dobrodružství a to v obýváku, který nehoupe a ještě si k tomu dáme chlazenou dvanáctku a budeme chroupat brambůrky".

      Z chmurných úvah nás vyruší hlasy. "Už jde ke dnu, pojďte se rychle podívat!" Jeden přes druhého se hrneme z kajuty. Žádný z nás nikdy neviděl, jak se potápí loď, a tak beze slova sledujeme, jak loď pomalu, ale jistě mizí v hlubinách.Příď je až po kajutu pod vodou, stěžeň trčí šikmo k obloze. Najednou se téměř dotkne hladiny, loď na nás naposled vystrčí záď s metrovou dírou v zrcadle, aby vzápětí zmizela pod vodou. Nad hladinou zůstal jen stěžeň. Připadá mi jako vykřičník:

"Člověče dávej si pozor, s živly nejsou žádné žerty, chyby nikdy nepromíjejí"! Až mě z toho mráz obešel.

      Blíží se třetí hodina, chlad a únava z probdělé noci nás žene do kajuty. Naštěstí i řádění živlů polevuje, uléháme a téměř okamžitě usínáme. Probouzíme se do slunečného rána. Včerejší noc připomínají jen davy lidí, kteří očumují potopenou loď. Kontrolujeme škody, které jsme utrpěli - uvolněné průvlaky a vazáky dotahujeme, na zrcadle byla jenom sedřená barva - to byla ta první rána. Také další lodě mají stopy bouře. Tu odřené zrcadlo, tam urvaný žebřík, velký plechový motorák má notně otlučenou příď a jeho kotva "doslova vyzobala v betonovém chodníku na mole velkou díru.

      Před polednem vyplouváme dlouhou zátokou a průlivem ven na otevřené moře. Tam fouká čerstvý vítr, plujeme v pěkných náklonech, občas nám některá v!na se zpěněným vrcholem téměř olízne bortlištu. Po modré obloze putují bílá oblaka za svými tajemnými cíli, vzduté plachty ženou loď rychle vpřed za dalšími zážitky. Log občas ukáže rychlost přes osm uzlů, což posádka vítá velkým jásotem. Střídáme se u kormidla a se spokojeným výrazem ve tváři vyhlížíme přes příď tam, kde si podávají ruce moře s oblohou. Za zádí máme dvě bílé zpěněné brázdy, po kterých odplouvají všechny včerejší chmurné myšlenky "Tak co, prodáme ji? Takové video s Rambem, k tomu chlazený lahváč ... a bez houpání a bez namáčení".

Luděk Kocourek,
Chorvatsko, 1993

      Toto bylo naše seznámení s přístavem Mali Lošinj v roce 1993, během dalších 7 let jsme zjistili, že to nebyl ojedinělý případ a že městský přístav Mali Lošinj je tímto neslavně proslulý. Každoročně tam dochází k podobným haváriím. Proto pozor, budete-li kotvit na tomto místě a v předpovědi zaslechnete varování před bouří - z vlastní zkušenosti doporučujeme nečekat a nespoléhat se na bezpečí přístavu, ale zavčas přeplout asi 2 míle severozápadně do protilehlé zátoky (bývalý vojenský prostor).